Marta a cestování

3. června 2015 v 10:52 | Marta
No povím vám, na to jak jsem mladá, se toho dost najezdím. Nemyslím tím však supr pohodlné cestování první třídou, následně zakončené desetidenním pobytem ve dvanáctihvězdičkovém hotelu kdesi na Bali. Myslím tím neskutečně únavné drkocání starou Karosou, následně zakončené žaludeční potíží.




Už jako malá Martička jsem jakékoliv rychlejší přesunutí těla vášnivě nesnášela. Ano, byla jsem přesně ten typ dítěte, který vám cestu zpříjemní několikanásobným vyvrhováním obsahu žaludku v přesných intervalech. Někdy byly intervaly delší, někdy kratší. To záleželo na dvou nejdůležitějších faktorech. Nejvíce to ovlivňoval táta, jehož noha na pedálu nade mnou měla větší moc než tehdy populární Pokémoni nebo Petr Rychlý. Stačilo trošku zatlačit na pilu a já měla hned o nehodu postaráno.
Nerovné silnice. Jakmile někdo vyslovil tato dvě slova, bylo mi blivno ještě než jsem vlezla do auta. Ironií osudu navždy zůstává fakt, že v okolí mé rodné hroudy je to jedna horská dráha vedle druhé. Je prakticky nemožné vyjet sto metrů od domu, aniž byste přitom nezažívali pocity vzletů a pádů nebo smyků a turbulencí. Horor.

Takže jakýkoliv sobotní rodinný výlet pro mě neznamenal krásný zážitek, ale naprosté utrpení. Když to šlo, vymlouvala jsem se na to, že se musím hrozně moc učit a nemám čas si s nima jakože vejletit. Jenže mým mazaným rodičům přišlo zvláštní, že mám ve školce tolik učení a po tom, co nejdříve způsobili psychickou újmu paní učitelce, zjistili, že kecám. Takže každý výlet povinný.

Postupem času jsem se s tím naučila žít. S každou hrůznou cestou jsem přicházela na stále nové vychytávky a tipy, jak své blití alespoň omezit, když ne zastavit úplně. Kinedryl zahoďte, ten je na prd. Důležité je být vybavený! Já s sebou vždy nosila nespočet pytlíků a igelitek. Všude. Protože člověk nikdy neví, kdy bude nucen nastoupit do toho ďáblova stroje, že? A věřte tomu, že nejhorším zjištěním dítěte v autobuse plného spolužáků je to, že to na něho jde a ono to nemá kam vrhnout. Teda vlastně má. Sousedovi do klína. V takových chvílích jsem opravdu plánovala útěk do Narnie, protože podívat se do očí svým poblitým spolužákům bylo nemožné.
Dále jsem zjistila, že opravdu pomáhá, když se posadíte vedle někoho vtipného. Jakmile vedle vás někdo neustále glosuje, je prakticky nemožné soustředit se na obracející žaludek a cesta je hned příjemnější. Jenže představte si Martu, jak sedí vedle nejpopulárnějšího dítěte ze třídy. Těžko. Marta většinou seděla s Ludmilkou z první bé, která celou cestu mlčela, popřípadě mi strkala její mastné řízky pod nos.
V takovém případě už zbývala pouze modlitba. Dodnes si pamatuji, jak jsem vždy své hubené malé ručičky splácla k sobě a komolila otčenáše. A následně se poblila. Ano, zpětně vidím, že právě v těchto chvílích má víra v Boha definitivně zemřela.

Dnes už je to lepší. Obsah svého žaludku zveřejňuji skutečně výjimečně. Náročné a daleké cesty mě sice čekají vždy několikrát do měsíce, ale díky dnešní moderní technice je zvládám více méně bez problémů. Poslouchám písničky, koukám na filmy, telefonuji kamarádce a stěžuji si na počasí nebo na Oskara. Zkrátka si nějak zaměstnávám mozek tak, aby neměl čas kontaktovat se s žaludkem, zmetek jeden. Pro jistotu ale zůstávám vždy vybavená.

Jako dítě jsem během cestování prožila nejednu těžkou chvíli. Vše už jsou naštěstí jen děsivé vzpomínky, které mi dnes jen zřídkakdy přijdou na mysl. A věřte tomu, i všichni mí poblití spolužáci na mou přítomnost v autobuse zapomněli a jsme nejlepšími přáteli.


Takže asi tak…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 baruschkasf baruschkasf | E-mail | Web | 3. června 2015 v 19:59 | Reagovat

Martičko, pokud to bude možné, cestuj proti směru jízdy :-)
Moje dcerka taky zvracela, stačilo jí MHD a pět minut cesty, v autobuse, tramvaji, vlaku, na dětském vláčku v hypermarketu...
A pak jsme jednou jeli vlakem a on na nějakém nádraží převezl lokomotivu a my jeli obráceně :-) A najednou, jako mávnutím kouzelnýho proutku, bylo po nevolnosti...

2 Marta Marta | Web | 4. června 2015 v 13:52 | Reagovat

[1]: Vazne? Na me opačná jízda měla teda jeste horší účinky :) jeste štěstí, ze uz jsem z toho vyrostla :)

3 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 6. června 2015 v 19:08 | Reagovat

Hah, páni, strašně se mi líbí tvůj styl. Nejen že máme dost podobné vzpomínky a podněty, ale ten způsob, jakým to všechno podáváš, je strašně čtivý a příjemný. A navíc jsi skvěle nad věcí a s decentním humorem. Prosím, můžu být ty, až vyrostu? :D

A ne, jízda obráceně nepomáhá. A taky sem zbožňoval "Natoč to!" :D

4 Marta Marta | E-mail | Web | 6. června 2015 v 21:54 | Reagovat

[3]: Petr Rychlý byl bůh!

Děkuji mnohokrát! Pro mě, jakožto začínající blogerku, je každé slovo chvály velkou motivací. Moc si toho vážím :)

A vyrůst v Martu? No, když mi půjčíš poznámky, tak ti to možná dovolím...;)

5 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 30. července 2015 v 22:42 | Reagovat

Sem s Ludmilkou! Nebo minimálně s jejíma řízkama! Pytlíky nosím dodnes, místo kinedrylu cucám bonpari :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama