Marta spolubydlící

29. května 2015 v 11:52 | Marta
Ta pohádka začíná vždycky krásně. Královi a královně se narodí malá princezna a spokojeně si vyrůstá ve vždy vysluněném království, které se nachází na nějaké pěkné skále (ve filmech jsou ty hrady vždycky na skále, jak tam ti lidé lezli proboha!?). Jenomže pak se tam vždycky objeví zlá čarodějnice, hejkal, vlk, místní bezdomovec nebo paní děkanka a princeznu si odvede na studia.
I na mě jednoho dne došlo. Už od svých jedenácti let jsem každý den netrpělivě očekávala svůj dopis z Bradavic a jak se tak říká - kdo si počká, ten se dočká. Trošku jsem posmutněla, když jsem zjistila, že po tak dlouhém čekání jsem dostala úplně prachobyčejný dopis z jedné nejmenované tuzemské univerzity, ale chápu, že i v Bradavicích mají omezenou kapacitu a své místo tam raději přenechám některému méně nadanému studentovi. Ten se má přeci jenom co učit.
Bylo však jasné, že po prázdninách si budu muset sbalit svou švestku a opustit rodnou hroudu. Nechtělo se mi. Maminka a tatínek byli hodní, nebili mě, krmili mě a občas mě i pustili ven. Bylo mi hezky. Byla jsem spokojená.
Od starších a zkušenějších bratranců a sestřenic jsem často slýchávala historky o krutém světě tam venku. Bez maminky. Že prý můžete přijít k lednici a tam nic není! Nebo že si jako musíte pračku umět sami zapnout! Hrůza. Vždy jsem nad tím jen mávla rukou a říkala si, že tohle se mi přeci nikdy nemůže stát. Haha. Smůla. Stalo.




Když vás život vhodí do nějakého maléru, je třeba se z toho nezbláznit. Jenže nezbláznit se je dřina. Já bláznila jak blázen. Byla jsem najednou sama ve městě, kde na vás všichni poznají, že jste slabí a z vesnice. Nevěděla jsem, kde je jízdní řád na ten podzemní vlak, nebo že tomu snědému pánovi neujel autobus do Chrudimi, že nenechal peněženku v čekárně, když daroval krev a že takto z nás slabých z vesnice pouze tahá peníze. Všechno mě museli naučit mí noví spolubydlící.

I když jsme dnes všichni dobří kamarádi, na začátku to pro mě byli úplně cizí lidé. Byli to ale už zkušení velkoměšťáci a já žrala každé slovo, které vypustili z úst. Vzali si mě pod ochranná křídla jako nějaké pochroumané malé ptáčátko a začali ze mě vytvářet dalšího velkoměšťáka. Chvilku jim to zabralo, ale podařilo se.
Zvykla jsem si na nové prostředí a jak už to tak bývá, když si někde zvyknete - vytvoříte si nový domov. Spolubydlící se najednou stávají vaší rodinou a rozdělení rolí pak záleží na charakteru jednotlivých účastníků. Já, kupříkladu, jsem se stala kecací spolubydlící. Jinými slovy - byla jsem najednou prateta z otcovy strany. Ten typ pratety, který vás vždycky navštíví v tu nejméně vhodnou chvíli a kecá. Kecá o blbostech. Ale vy v těch kecech vždycky nějakým zázrakem najdete něco kouzelného a pratetu si díky tomu oblíbíte (ach Marto, ty egoisto!).
Mou další rolí v místním kolektivu je obstarávání kulturního vyžití. Nemyslím tím jen tak ledajaké kulturní vyžití, ale OPRAVDOVÉ kulturní vyžití. To znamená, že místo návštěvy operety svým kolegům zarecituji něco ze své sprosté poezie nebo společně skládáme protestní písně (večerní tancovačky před zrcadlem jsou sólového charakteru a toho se ostatní většinou neúčastní).
A jaký je můj nejdůležitější úkol? Poslouchat je. Ne jejich příkazy, ale jejich radosti i starosti, obavy i nadšení, přání i zklamání. Protože tady v tom krutém světě bez maminky nemáme nic víc, než jeden druhého a i když je lednice občas vážně prázdná, tak vím, že oni mi jí pomohou zase rychle naplnit.


Takže asi tak…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ad-Libri Ad-Libri | Web | 29. května 2015 v 20:16 | Reagovat

To se tak krásně četlo... :)Já odchod z domu sice prožívala v slzách (ale kvůli tomu, že jsme se s rodiči neshodli a mě to mrzelo, protože neměli důvod být na mě takoví), ale rychle jsem si to oblíbila :)

2 Marta Marta | Web | 29. května 2015 v 22:17 | Reagovat

[1]: Jsem rada, ze se vse nakonec v dobré obrátilo! :) M.

3 baruschkasf baruschkasf | E-mail | Web | 30. května 2015 v 21:31 | Reagovat

Martičko, takže Ty jsi vrba?
Já byla rodiči vhozena na internát, kde jsem první rok sloužila jako regulérní boxovací pytel a další roky jsem do sebe nechala boxovat namísto těch slabších boxovacích pytlů.
A tak jsem se stala taky vrbou. Takovou, co každého vyslechne a kmenem zaštítí :-)
No, někdo to holt dělat musí, že? :-)
Přineslo mi to spoustu dobrého do života :-)
Naučila jsem se přijímat rány a všechno zlé brát jako takovou nějakou samozřejmost :-)

4 userka userka | E-mail | Web | 4. června 2015 v 22:00 | Reagovat

Ten název blogu (díky kterýmu jsem se sem vůbec dostala) je fakt výborně zvolenej ;)
Hele, hoď nám sem ty tvoje sprostý básničky ;)

5 Marta Marta | E-mail | Web | 6. června 2015 v 22:30 | Reagovat

[4]: Děkuji!

Pokud chceš slyšet mé sprosté básničky, budeš se ke mě muset nastěhovat. Jinak to nevidím...:)

M.

6 userka userka | E-mail | Web | 6. června 2015 v 22:32 | Reagovat

[5]: Taková nabídka samozřejmě nelze odmítnout! Kam si mám přivézt svoje věci? o:)

7 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 30. července 2015 v 21:55 | Reagovat

Jak se ti kombinuje kecací a vrbová funkce?:)

8 Egoped Egoped | E-mail | Web | 31. července 2015 v 22:33 | Reagovat

[7]: I letadlo, které překonává bez zastavení stovky kilometrů, musí nakonec vždycky znovu natankovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama