Marta a zlomené srdce

28. května 2015 v 9:21 | Marta
Čokoláda, čokoláda a hlavně teda čokoláda. Občas proložit třeba zmrzlinou, karamelovou tyčinkou nebo lentilkama. Ne, to není návod na stavbu perníkové chaloupky, ale můj aktuální jídelníček. Vím, není to zrovna výchovné, takže pokud máte v dosahu dítě, doporučuji urychleně zakrýt monitor nebo mít případně vedle otevřený nějaký těžce profesionální fitness blog a s blížícím se nebezpečím být připraven kdykoliv bleskově zasáhnout.


Ale abych se vrátila k dnešnímu tématu - mám takovou tu věc. Takovou tu věc, kdy nemám náladu na to, být nejkouzelnější osobou v kolektivu (tak, jak normálně bývám) a stávám se obyčejným, naprosto průměrným smrtelníkem. Nemám náladu na večerní tancování před zrcadlem v koupelně a předstírání, že jsem hudební hvězda velikosti, no, minimálně teda Celine Dion. Nemám náladu ani na to, chodit po obchoďácích a v lékárnách a drogeriích vyžadovat vzorky zadarmo. Mám totiž zlomené srdce. A je to vážný!



Zklamání z lásky neprožívám poprvé. Poprvé mám však pocit, že to nepřežiju. Já vím, co si asi říkáte. Husa hloupá, zůstala na ocet a dělá z toho mezinárodní tragédii. No bóže. Jasný. Máte pravdu. Vím, že se i zítra bude Země točit stejným směrem a že i zítra bude Miloš hrdě sedět na hradě. O nic přece nejde. Život plyne dál.


Já jsem ale bohužel ten typ člověka, co si na určité záležitosti hrozně rychle zvyká. Zvykla jsem si na neustálý přísun originálních komplimentů ("lásko, děkuji, že nejsi jako všechny ostatní a tu rajskou jsi udělala bílou"), na stoprocentní podporu ve všem ("lásko, neboj se, určitě tě nevyhodí z práce, protože kvůli tobě šéfová přišla o ten miliardový grant"), na něžnosti ("lásko, nevadí mi, když mě drbeš jako psa, je to příjemné"), ale ze všeho nejvíce na pocit toho, že jsem konečně v tom rozbordeleném světě našla spřízněnou duši ("lásko, ty jsi si taky v páté třídě zlomila klíční kost během šachového maratonu? Já taky!")

Určitě mi dáte za pravdu, že po takových věcech se prostě začne člověku dříve nebo později stýskat. A stesk v mém podání vypadá zhruba takto. Ráno se vzbudím. Zjistím, že situace je stále hrozná a že nemá cenu ani vstávat z postele. Jdu spát. Zdá se mi o čokoládě. Jdu si dát čokoládu. Zkusím ještě tu druhou tabulku, jestli mi náhodou dvojitá dávka nepomůže udržet emoce na uzdě. Nepomůže. Jdu za mámou. Sděluji mámě, že ten vztah už byl dávno mrtvý a nemělo cenu se ho zuby nehty držet. Bulím mámě na rameno. Sděluji mámě, že ten vztah bylo to nejlepší, co mě kdy potkalo a že se k sobě za každou cenu musíme vrátit. Bulím mámě na rameno. Máma odchází. Pouštím si písničky od Whitney Houston. Předstírám, že je Oskar láska mého života a trénuji si na něm svou "dolejzací" řeč. Oskar nereaguje. Křičím na Oskara. Prohlížím si staré fotografie. Jdu si dát lentilky. Nostalgicky čučím na staré sms zprávy na dobrou noc. Pouštím si písničky od Whitney Houston. Jdu si dát zmrzlinu. Jdu spát.

Nic příjemného. Člověk nějakou dobu těžce buduje rovnocenné partnerství plné úžasných hnědých koprových omáček a v mžiku oka se vše rozpadne jako kariéra Ornelly Štikové. Je to bleskové a je to nečekané. Je to, jako když se vám zdá něco moc hezkého (jakože jste třeba právě dostali štěně nebo fungl novou rybičku) a něco nepříjemného (jakože třeba jeden nejmenovaný opeřenec) vás probudí a nepřipravenou vhodí zpět do nechutného bláta reality. Ano! Bláto. Vše mi teď přijde jako bláto. A i když se ze všech sil snažím přijmout myšlenku, že jsem mladá, celý život přede mnou, tak se nedokáži ubránit té protivné porozchodové fázi. Té fázi, kdy máte prostě zlomené srdce.


Takže asi tak…

A jak to chodí u Vás, když máte zlomené srdce?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 baruschkasf baruschkasf | E-mail | Web | 28. května 2015 v 14:45 | Reagovat

Teda Martičko...
Já jsem už deset let šťastně zadaná, ale poslední týden léčím zlomené srdce svojí sousedce. Dneska se mi do ní konečně podařilo nacpat aspoň polomáčené sušenky, protože vínečko je sice fajn, páč po něm bolí hlava a člověk tak přijde na jiný myšlenky, ale dlouhodobý účinek taky nemá.
Krom bolavého srdíčka má navíc existenční starosti, protože je nezaměstnaná a mužíček se sbalil i s celou finanční rezervou a jaksi zapomněl poslat nájem za květen.
Myslíš, že taková drobnost, jakože najednou s dcerkou nemají co jíst a asi skončí pod mostem, jí vyléčila ze zamilovanosti?
Kdepak, ono na to zlomený srdíčko je potřeba čas. Otevřený rány se hojí až ve chvíli, kdy se tak nějak otevírají oči...
Oboje najednou nefunguje .-)
Držím palce a čokoládou nešetři.

2 Elis Elis | Web | 28. května 2015 v 16:40 | Reagovat

Když jeden vztah skončí, uvolňuje místo novému a osud to tak zřejmě chce, hlavně v novém vztahu neporovnávat bývalého s tím novým a bude zase dobře...

3 takze-asi-tak takze-asi-tak | E-mail | Web | 28. května 2015 v 22:11 | Reagovat

[1]: Někteří muži mě nepřestávají udivovat. Pán bohužel selhal nejen jako muž, ale také jako člověk. Sousedce posílám hodně sil!

4 pavel pavel | Web | 29. května 2015 v 10:39 | Reagovat

Zklamání k lásce prostě patří. Ale o to víc bývá nový vztah krásnější.

5 userka userka | E-mail | Web | 4. června 2015 v 21:54 | Reagovat

No... to znám. Známe to asi všechny. Tyhle rozdvojený stavy mysli. Čas je ale přítel ;)

6 Zlomenymec Zlomenymec | Web | 6. července 2015 v 16:07 | Reagovat

Já bych kromě čoklády, zmrzliny, županu a filmů doporučil ještě muzikoterapii - mně vždycky pomohla.

https://www.youtube.com/watch?v=NqdkDdLobX0
To je prostě porozchodový evergreen!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama