Květen 2015

Marta spolubydlící

29. května 2015 v 11:52 | Marta
Ta pohádka začíná vždycky krásně. Královi a královně se narodí malá princezna a spokojeně si vyrůstá ve vždy vysluněném království, které se nachází na nějaké pěkné skále (ve filmech jsou ty hrady vždycky na skále, jak tam ti lidé lezli proboha!?). Jenomže pak se tam vždycky objeví zlá čarodějnice, hejkal, vlk, místní bezdomovec nebo paní děkanka a princeznu si odvede na studia.
I na mě jednoho dne došlo. Už od svých jedenácti let jsem každý den netrpělivě očekávala svůj dopis z Bradavic a jak se tak říká - kdo si počká, ten se dočká. Trošku jsem posmutněla, když jsem zjistila, že po tak dlouhém čekání jsem dostala úplně prachobyčejný dopis z jedné nejmenované tuzemské univerzity, ale chápu, že i v Bradavicích mají omezenou kapacitu a své místo tam raději přenechám některému méně nadanému studentovi. Ten se má přeci jenom co učit.
Bylo však jasné, že po prázdninách si budu muset sbalit svou švestku a opustit rodnou hroudu. Nechtělo se mi. Maminka a tatínek byli hodní, nebili mě, krmili mě a občas mě i pustili ven. Bylo mi hezky. Byla jsem spokojená.
Od starších a zkušenějších bratranců a sestřenic jsem často slýchávala historky o krutém světě tam venku. Bez maminky. Že prý můžete přijít k lednici a tam nic není! Nebo že si jako musíte pračku umět sami zapnout! Hrůza. Vždy jsem nad tím jen mávla rukou a říkala si, že tohle se mi přeci nikdy nemůže stát. Haha. Smůla. Stalo.


Marta a zlomené srdce

28. května 2015 v 9:21 | Marta
Čokoláda, čokoláda a hlavně teda čokoláda. Občas proložit třeba zmrzlinou, karamelovou tyčinkou nebo lentilkama. Ne, to není návod na stavbu perníkové chaloupky, ale můj aktuální jídelníček. Vím, není to zrovna výchovné, takže pokud máte v dosahu dítě, doporučuji urychleně zakrýt monitor nebo mít případně vedle otevřený nějaký těžce profesionální fitness blog a s blížícím se nebezpečím být připraven kdykoliv bleskově zasáhnout.


Ale abych se vrátila k dnešnímu tématu - mám takovou tu věc. Takovou tu věc, kdy nemám náladu na to, být nejkouzelnější osobou v kolektivu (tak, jak normálně bývám) a stávám se obyčejným, naprosto průměrným smrtelníkem. Nemám náladu na večerní tancování před zrcadlem v koupelně a předstírání, že jsem hudební hvězda velikosti, no, minimálně teda Celine Dion. Nemám náladu ani na to, chodit po obchoďácích a v lékárnách a drogeriích vyžadovat vzorky zadarmo. Mám totiž zlomené srdce. A je to vážný!

Marta a zkouškové

27. května 2015 v 10:17 | Marta
Ach jo. Mám to tu zas. Když už to konečně vypadá na to, že by se pro změnu mohlo také někdy zadařit, přijde vždycky nějaká čupr zničující zprává a já zas upadám do těžký depky. A to je potom konec. Protože sluníčko svítí o něco méně, voda vůbec nechutná jako voda (spíš jako voda bez chuti), rodinní příslušníci všude jen překáží a zrcadlo je prostě nějaký rozbitý nebo co. Zkrátka - trávím pak většinu dne v pelechu obklopena špinavým nádobím, očokoládovanými obaly od tatranek a oblečením, které už potřebuje být vypráno tak moc, že ze mě samo slezlo a teď se z posledních sil snaží doplazit i k pračce. Není to hezký pohled. Mám vyzkoušené, že tento stav v drtivé většině případů přejde přesně po osmnácti snědených tatrankách a písničkách od Diany Rossové. Jenže tentokrát ne. Dostala se ke mě totiž informace, že je zkouškové.

Marta, těší mě!

26. května 2015 v 11:27 | Marta
Takovýto že se nudíte. V televizi nudná telenovela, v rádiu nudná písnička, venku nudná veverka. A lenošení v posteli? Nuda. Taková nuda, že vás nebaví dokonce ani klasická nedělní předváděčka před příbuznými ze třetího kolene v rámci konverzace o tom, kdo má luxusnější auto, hezčího přítele nebo potkal v obchoďáku více herců z Ulice.

Takže co s tím? Původně jsem přemýšlela, že si založím pochodovou kapelu nebo začnu skládat symfonii o pěti dějství. Pak mi došlo, že ani o jednom toho moc nevím (rozděluje se vůbec symfonie na dějství?!). Takže ne.
Co takhle pořídit si papouška a naučit ho nějaký sprosťárny, ať je sranda? Zkusila jsem. Bohužel jsem se však špatně informovala o inteligenci jednotlivých druhů ptáků a svou fialovou andulku Oskara jsem naučila akorát tak skřípat zobákem, hloupě čučet do mini zrcadla a otravovat zrovna když mi v telce dávají Policii Modravu.
No nic. Během denního vysávání fialových peříček a bobků z Oskara (nechápu, odkud to z neho pořád vypadává!) jsem měla dost času přemýšlet, jaká další aktivita by mi přinesla čerstvý vítr do plachet na mé rozpadající se životní kocábce. Mám to! Naučím se mluvit hebrejsky. Proč zrovna hebrejsky? Protože čínsky a rusky už se dneska učí kdekdo. A pokud chcete v nesmyslně kritické společnosti uspět, musíte vytasit opravdové trumfy. Jenže! Po zklamání z Oskara jsem si raději zjistila nějaké informace dopředu. A víte co jsem zjistila? Že hebrejštině vůbec nerozumím. Klikyhák sem, klikyhák tam a kdo si to má všechno pamatovat, žejo. Takže u studia cizího jazyka jsem vydržela přesně dvanáct minut a třicet pět vteřin. Pak jsem šla raději vysávat bobky.

Nevadí, jedeme dál. Musí přeci existovat něco, co mě dokáže naplňovat a zároveň si při tom nebudu rvát vlasy z hlavy. Podívala jsem se na tupého Oskara, který zase jen skřípnul zobákem a mrknul na sebe do svého zrcadélka a povídám mu: "Oskare, ty jsi hrozný případ, já o tobě snad napíšu knihu." No jasný! Budu psát. Můžu se přeci s ostatními podělit o svůj nudný život plný písniček z béčkových muzikálů, rohlíků s máslem a bobků (jsou vážně všude!). Dobrá, kniha je možná pořád ještě veliké sousto, ale proč nezkusit blogování? To má přeci spoustu výhod. Na nějakou dobu mě to zaměstná, stopro mě to bude bavit a hlavně je to zadáčo (zmetek Oskar mě stál těžký prachy). A pokud se mezi čtenáři najde pár jedinců, které budou strasti mého bytí zajímat nebo je dokonce dokáži pobavit, okamžitě si "pohoním" ego a nedělní předváděčka před příbuznými ze třetího kolene okamžitě nabere nových rozměrů.

Ahoj, já jsem Marta a tento blog věnuji všem ztroskotancům, kteří se snad bojí, že ztroskotali sami. Nebojte se.
Takže asi tak...